Antidemokratické tendence
Když současná pravicová publicistika popisuje velkou hospodářskou katastrofu po roce 1929, která postihla Československo, vystříhá se poznámek, že právě v této době zesílily antidemokratické a totalitní tendence v české i slovenské společnosti.
Proč? Až příliš to připomíná růst extrémních sil v současné době a nikomu se nechce upozorňovat na příčinné souvislosti s dnešními ekonomickými potížemi. Hledat podmínky, příčiny a podněty, do toho se na pravé straně a v kruzích liberálů nikomu nechce, aby to nevyznělo až příliš aktuálně a nenavádělo to k myšlenkám, že současná vládní a zčásti i finanční reprezentace si neví rady, že tržní cyklus vyvolává nežádoucí negativa. I prezident republiky prohlásil, že vinu na krizovém vývoji neseme všichni, dokonce i odboráři, kteří, pokud za něco stojí, tak po celém světě zabraňují, aby krize nedopadla právě na nemajetnou vrstvu a kritizují, když vládní angažovanost se nestará o zbídačování, ale věnuje pozornost tomu, aby těm nejbohatším neklesl zisk.
Stačí náhodná pomůcka - tisk v různé modifikaci oznámil: Nájemné od ledna vzroste až o tisíc korun měsíčně. Viz například Právo z pátku 26. června 2009. A tak důchodce, který platil za byt v předkapitalistickém období jen 990 korun, bude nyní bydlet kvalitněji . Přidal mu někdo na byt dnešních 7000 korun? Může si je přivydělat při dnešní nezaměstnanosti? Nepřibudou názory, že kapitalismus není až tak skvělý a ten, kdo za to může, si neví rady, ani nezaručí, že se nemůže situace opakovat. Lze si i položit otázku: nebylo to již jednou tady v době velké hospodářské krize? Bylo, a způsobilo to politickou diferenciaci, protidemokratické totalitní touhy a rozvoj extremismu. Pravicová vláda se předváděla v reálné nahotě.
Výsledky pravicového řešení krize
Finančně-politická centra si svým vlivem vynutila sanaci bank. Smyslem a cílem sanace byla opatření, aby nejvlivnější finanční uskupení nebylo připraveno o zisk.
Za léta meziválečné republiky vynaložil stát na sanaci bank více než dvě miliardy korun a v podstatě tím nic nezískal, jen dával, a to privátnímu sektoru a ten se nenamáhal, aby něco vracel a nebo aby vyčlenil k úhradě nějaký majetek. Náklady na sanaci nesli i vkladatelé stanovením jen 3% úroku. Stačím jen připomenout, že pouhým vládním nařízením (č. 54 z roku 1932) byla upravena úroková sazba výhodná pro banku, nevýhodná pro vkladatele. Banka pak půjčovala peníze s mnohem větším efektem. Volání po sanaci bank se ohlašovalo každým rokem, až do roku 1938.
Využití státního aparátu
K politicko-mocenskému systému ČSR patřily také mocenské složky, policie, četnictvo, finanční stráž, zpravodajská služba. Angažovanost uvedených složek byla výběrová, ve své převážné většině nezasahovala proti vlivným a majetným, ale proti nezaměstnaným a chudým. Dokazují to čísla provedených exekucí za asistence četnictva, ve městech úředně nařízené vystěhování z bytu doslova na ulici za přítomnosti policie, většinou městské. Státní policie v té době řešila jiné úkoly, svědčí o tom archivní dokumenty například z Karlových Varů. Průkazná jsou oficiální čísla. V roce 1931 bylo stíháno a posléze i odsouzeno 41 235 osob. Za co? Za nedodržování veřejného pořádku. Do toho pojmu se dala zahrnout i verbální kritika kapitalistického chaosu , nežádoucí demonstrace, příliš radikální schůze i stávky apod. Náklady na četnictvo a policii převyšovaly začasté výdaje na případné pozitivní řešení tržních neduhů .
Nikdy v předmnichovské republice nebyla dořešena otázka osob zastřelených bez soudního rozsudku, kdy šlo spíše o popravy a souběžně i o vykonstruované záminky ke střelbě. Stávkující nevraždili a ani nerealizovali majetkový převrat. Dodnes nebyl nikdo ze střílejících vyšetřován, potrestán a nikdo z vlády se obětem neomluvil, ani žádnou úhradu a odškodnění nikdo nedostal. Nikdo se v době masové nezaměstnanosti nemohl divit tomu, že postižení dělníci využili ústavního práva vyjádřit svá mínění s požadavkem, ať vláda řeší danou situaci.
17. 1. 1930 četnictvo střílelo do stávkujících sklářů, situace se až příliš podobá dnešním poměrům ve sklářství, pět dělníků bylo zraněno. Nad Falknovskem (Sokolovskem) byl vyhlášen dokonce výjimečný stav. V Oloví a Dolním Rychnově bylo v lednu 1930 propuštěno z práce 1150 sklářů. Následovala demonstrace nespokojených a poškozených a vláda našla jen jedno řešení - střelbu do lidu. Pět sklářů bylo raněno a 32 dalších zatčeno. Zákrok se konal 17. 1. 1930. Radotín 20. 4. 1930, četníci použili střelbu i proti dětem 14-24 let starým. Zraněno bylo šest dětí. 4. 2. 1931 Duchcov, zastřeleni čtyři nezaměstnaní, 25. 5. 1931 Košúty, tři zastřelení dělníci. 20. 7. 1931 Chust na Podkarpatské Rusi, zastřelen jeden dělník, 25. 11. 1931 Frývaldov, šest zastřelených. 18. 2. 1932 Podkarpatská Rus, jeden dělník zastřelen, nekladl odpor, jen prchal, aby snad prokázal, že není aktivním účastníkem demonstrace. Prosím, a za to byl trest smrti. 30. 3. 1932 Horní Suchá na Těšínsku, jeden horník zastřelen, dva těžce zraněni a 21 zraněno lehce. 13. 4. 1932 Most, dva dělníci zastřeleni, pět těžce zraněno, 20 zraněno lehce. Margecany 8. 6. 1932 zaznamenávají jednoho zastřeleného dělníka a čtyři zraněné. Holíč nad Myjavou - zaznamenáno zastřelení jednoho dělníka a jednoho raněného nezaměstnaného. Sutora 15. 7. 1932 poznala střelbu a jednoho zabitého při exekuci. Prý s ní nesouhlasil. I za to byl trest smrti. Při exekuci za přítomnosti četníků v Nižné Apši 21. 9. 1932 jeden rolník zastřelen a tři další zraněni. V podmínkách bídy a tvrdých exekucí v Polomce 16. 11. 1932 dva zastřelení, několik osob zatčených. 12. 12. 1932 četníci zadrželi stávkujícího horníka, zbili ho tak, že na místě zemřel. Kde bylo právo, kde justice? První republika přece neznala trest bití. A přece se tak stalo. Volovce také zaznamenaly bití dělnické delegace, zastřelení jednoho rolníka a tři nezaměstnaní byli zraněni.
V Černém Balogu 7. 6. 1933 četníci při demonstraci dřevařských dělníků zranili tři dřevaře. Nepokoje v Rachnovském okrese 11. 3. 1935, stávku proti žebráckým mzdám četnictvo zdolalo také střelbou, tři těžce zranění a 15 zraněno lehce. V oficiálních statistikách byl uváděn jen jeden člověk, který zemřel na místě, kdo umřel po nějakém čase v nemocnici, uváděn nebyl.
V době velké hospodářské krize stávky a demonstrace získaly masovější počet a stoupla také radikalizace projevů. Projevů verbálních, které by se daly řešit žalobou na poškození cti. Vládní místa si stěžovala, že lidé doslova nadávají na policii, četníky a kapitalisty . Pravda, od státu chtěli pomoc i bankéři, formou sanací bank, a bylo jim vyhověno, nebyl důvod, aby někde před úřady vykřikovali nevhodná slova.
Československo mělo střelbou do lidu zatěžkané svědomí také v letech 1919-1928. Střílelo se na 24 místech, kdy ještě velká krize nevypukla a výsledek: 32 zastřelených a 162 raněných do roku 1930. Veřejné mínění bylo pobouřeno, uvádělo, že za projev nespokojenosti, za veřejnou kritiku, za využití shromažďovacího práva, hlavně bez soudního rozsudku, bez vyšetřování konkrétní situace je možno popravovat, vraždit, střílet občany tohoto státu. Nejvíce bylo zastřelených z řad osob bez stranické příslušnosti, následovali komunisté, sociální demokraté, národní socialisté, také příslušník živnostenské strany, němečtí sociální demokraté a další. Na obhajobu zastřelených a raněných se uváděl i argument, že žádný četník nebyl zabit, žádný státní převrat se nekonal.
Za nadávání četníkům byl trest smrti? Do lidu se střílelo salvou, tedy žádný konkrétní trest, ale kolektivní trest pro dav, který se okamžitě nerozešel. Dnešním pohledem můžeme připojit ještě skutečnost, že nikdo ze stávkujících nebyl ve službách americké, německé, britské, francouzské, maďarské, polské výzvědné služby. Nikdo nebyl postaven před soud, zastřelen byl často zcela náhodně. Nikdo z demonstrantů nebyl v žádné ilegální, teroristické, protistátní organizaci, nebyli vražděni představitelé vládní reprezentace. První republika měla střílející demokracii a dodnes nebyl nikdo za smrt občanů potrestán.
Komu vláda nadržovala?
Jednoznačně fašistům, schůze pořádané K. Henleinem byly dokonce chráněny četnictvem, aby nedocházelo k incidentům. Stávkující dělník s kritickými postřehy ke kapitalismu mohl být, a také byl, zastřelen, dokonce bez soudního rozsudku, byl zbit na ulici a ještě častěji na četnické stanici. K dispozici jsou i jiné důkazy. V noci z 21. na 22. ledna 1933 přepadla skupina českých fašistů pod vedením nadporučíka Ladislava Kobzinky kasárna v Židenicích, chtěli se zmocnit zbraní a postupně napojovat další vojenské jednotky a provést státní převrat. Inspirátorem byl Radola Gajda, který již na Sibiři řádil a veřejně se vyjadřoval, že když mu padl do rukou komunista, živ neodešel . Výrok padl za situace, kdy již v Praze existovala republika s formálně platnou demokracií. Útok na kasárna odrazili přítomní příslušníci čs. armády. Pikantní skutečností bylo, ze mezi nimi byli i pohraniční Němci a několik dostalo vyznamenání za statečnost. Později sloužili v nacistické armádě, která jim tolerovala dosažené hodnosti a ve vojenské knížce byl i záznam o čs. vyznamenání. Sám jsem takový dokument viděl po válce.
Za pokusem o puč stál však nejen R. Gajda, ale patrně i generál Vojcechovský, rovněž ze sibiřské armády, kde velel čs. legionářům proti sibiřským obyvatelům. Vládní garnitura s poznatkem, že by radikální živly mohly udělat revoluci, musela přece zakročit. Vláda se snažila vše zamést pod koberec, při prvním vyšetřování nebyl nikdo potrestán, žádný trest smrti nebyl vykonán, i když mezi aktéry byl i aktivně sloužící důstojník. Pokus o fašistický puč prokázal troufalost fašistů a neochotu vlády zakročit. Proti dělníkům se střílelo, proti fašistickým pučistům se nestřílelo. Když se veřejnost dozvěděla, jak si justice počínala, vyvolalo to bouři nespokojenosti a celé vyšetřování bylo opakováno. Tresty nikdy nedosáhly počtu zastřelených dělníků, kterým se nechtělo hladovět.
3. srpna 2009, Jiří FRAJDL
Náhledy fotografií ze složky Život za První republiky 1918 - 1938