KSČM***Nymbursko jako na dlani

Ke stažení

  • Likvidace cukrovaru Hrochův Týnec v obrazech ke stažení ZDE
  • "Ať žije vláda! . . . . . Ale za svoje."

    ...

    Rychlé info

    2. 3. 2023 od 16 hodin beseda v Malém sále s Kateřinou Konečnou a dalšími
    8. 3. 2023 od 14 hodin okresní oslava Mezinárodního dne žen
    1. 5. 2023 okresní oslava 1. Máje Nymburk od 10 hodin

    Koutek poezie

    Mějme je rádi

    Každý roku začátek, ohlédnem se nazpátek. Abychom si byli jistí, že nejsme jen pesimisti.
    Máme vládu, prezidenta, každému z nich roste renta. Správně jsme se snažili, tak nám všechno zdražili.
    Byli přitom spravedliví. Jenom hlupák se jim diví. Proč chudákům přidávat? Stejně budou nadávat.
    Podle vlastní logiky volí prvky taktiky. Snadněji se přece postí, ten kdo nemá všeho dosti.
    Proto dají sami sobě v této lidsky těžké době. Nač jsou lidu hmotné statky? Zbytečně by dělal zmatky.
    Rádi nesou tíhu moci a činí tak ve dne v noci. Jen když mohou svému lidu přinést v žití trochu klidu.
    Vzali by i větší věno. Bohužel. Je dokradeno. Heslo však zní: „Nepřestat. Chudé lidi potrestat.
    Když nebudou mít žádnou sílu, těžko vyhrabou se z jílu“. A tak mocní svojí pílí míří směle k svému cíli.
    Řekněte. No není hezká, cesta do prdele Česká?

    Sociálně právní poradna KSČM

    poradna@kscm.cz

    Naši odborníci se budou snažit zareagovat na vaše dotazy nejpozději do 7 pracovních dnů.
    Nabízíme vám poradenství v těchto oborech:
    •lidská práva a sociálně právní ochrana dětí
    •občanské právo
    •pracovní a správní právo
    •sociální problematika
    •zdravotní problematika
    •bytová problematika
    •školská problematika,
    sociálně patologické jevy
    dětí a mládeže
    •genderová problematika
    •ekologická problematika
    •finanční poradenství
    •bezpečnostní problematika
    •zemědělská problematika
    S důvěrou se obracejte na odborníky KSČM.
    Upozornění: Tato občanská poradna nemůže v žádném případě nahrazovat kompetence orgánů státu nebo plnit úlohu arbitra.


    Priority volebního programu KSČM

    * Práce pro všechny za spravedlivou mzdu

    * Žádná tolerance k omezování sociálních jistot, důstojný život i pro seniory

    * Investice do lidí, vědy a nových technologií jako základ boje proti krizi

    * Zdravé životní prostředí a trvale udržitelný rozvoj, regulace trhu

    * Bezpečí pro občany, spravedlivý trest za každé bezpráví

    * Demokracie a lidská práva – KSČM pojistkou demokracie

    * Společnost vzdělání a kultury

    * Šance pro mladé na kvalitní život

    * Rovný přístup k informacím a rozvoj informačních technologií

    * Život v míru, bez vojenských paktů, cizích základen a válek


    Karel KRYL

    Karel Kryl

    Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou: ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou, ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce, a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce. Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce, a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes na dělali zrádce.

    Demokracie prospívá bez nás a pragmaticky, brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky, farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky, my nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky. farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky, my nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky.

    Demokracie zavládla, zpívá nám Gott i Walda, zbaštíme sóju bez sádla u strejdy McDonalda, král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem, pod střechou jedné partaje se u koryta sejdem. král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem, pod střechou jedné partaje se u koryta sejdem.

    Demokracie panuje od Aše po Humenné, samet i něha v pánu je a zuby vylomené, Dali nám nové postroje a, ač nás chomout pálí, zaujímáme postoje, místo abychom stáli. Dali nám nové postroje a, ač nás chomout pálí, zaujímáme postoje, místo abychom stáli.

    Demokracie dozrává do žaludečních vředů, bez poctivosti, bez práva a hlavně bez ohledů, a je to mýlka soukromá, snad z optického klamu, že místo srdce břicho má a místo duše tlamu. A je to mýlka soukromá, snad z optického klamu, že místo srdce břicho má a místo duše tlamu.

    Jdi na obsah Jdi na menu
     

    14. 6. 2009

     

     

    Obsah:

     

     

     

    1. Úvod
    2. Domove sladký, domove můj
    3. Pro stranu
    4. No pasaran!
    5. Skloňme hlavy své
    6. Doslov
    7. Vzpomínky přátel a spolupracovníků

     

     

     

    Obrazek1 Úvod

     

     

     

    Nymburk nepatří mezi velká města naší republiky, přesto má však svoji velikou historii bojů pracujících za jejich sociální a lidská práva. Například železniční dílny, dnes ŽOS Nymburk zažily celou řadu bojů proti vykořisťování, pamatují demonstrace, stávky, první květnové povstání v roce 1945, které v Nymburce proběhlo již 2. května, Praha si musela počkat ještě o tři dny později. Nebylo tomu jako dnes, tehdy se pracující nejen bránili, ale dovedli si i solidárně vypomáhat a být jednotní, přes to, že organizátory a agitátory pokaždé postihovalo propuštění ze zaměstnání.

     

     

     

    Protože již tehdy docházelo ze strany sociální demokracie k prapřeběhlictví a různým obchodům s důvěrou řadových členů došlo k oddělení a vzniku dne 21. května Komunistické strany Československa. Nymburk a jeho pracující stál včele těch kdož se s odvážnou upřímností přihlásil ke komunistickému přesvědčení. Zahájili tak nesmírnou práci, která se v různých dobách přenesla až do dnešních dnů.

     

     

     

    Mladí straníci a sympatizanti – komsomolci předběhli starší členy a již v dubnu ustavili prapor mladých komunistů v jejich řadách jsme mohli naleznout Jana Eisnera, syna železničáře z Nymburka.

     

     

     

     

     

     

     

    2. Domove sladký, domove můj

     

     

     

    Jan Eisner se nenarodil v Nymburce, ale v Kynšperku v Orlických horách, kam se v roce 1909 provdala jeho matka a bydlela tam s manželem Janem Eisnerem asi 5 let.

     

     

     

    Syn Jan se narodil 11. dubna 1911 a po něm ještě František a Zdenka. Otec byl strojvůdcem státních drah a toto své povolání vykonával po celý svůj život. V roce 1914 byl přeložen do Nymburka a rodina se přestěhovala do prostorného domku v pěkné poloze u řeky Labe na Zálabí. Původní dřevěný most nahradil kamenný betonový roku 1912 a tak nebyl problém se dostat do centra i na nádraží. Na zahradě domku byla celá řada ovocných stromů, keřů i záhonů zeleniny. Otec byl vášnivým zahradníkem. Matka rovněž o rodinu vzorně pečovala a tak malý Jenda vyrůstal v harmonické rodině v hezkém prostředí. Honzík si rovněž hrál, v té době dětem ke hře stačily kamínky, proutky či plechovka a on nebyl výjimkou. Taková hra jej dokázala na dlouhou dobu zabavit.

     

     

     

    dsc00026.jpgPo třech letech od přestěhování se do Nymburka začal Honzík navštěvovat základní školu v Tyršově ulici. Na tu dobu (ale i dnes) okázalou moderní vzdušnou budovu. Po stěnách byly rozvěšeny výjevy z historie a v přízemí na vysokém sloupu u vstupu byl velký zvon na nějž se zvonilo tehdy ještě ručně, ne elektricky jako dnes. Zvonil školník řemenem visícím u zvonu.

     

     

     

    U Eisnerů nebyl nedostatek, i když i Honzík musel na břeh Labe rovněž vyhánět housata na pastvu. V rodině bývaly oblíbené sladké rohlíčky zadělané máslem a mlékem. Všichni je měli rádi. Jednou však, když mu je na pastvu přinesla, dal se Honza do pláče. Teprve později s uvědomila to co jí uzavřený hoch neřekl – bylo mu líto, že ostatní se nemůžou mít tak dobře jako on, i to byl jeden z důvodů proč se později přidal ke straně a bojoval za spravedlivější svět.

     

     

     

    Z obecné školy přešel do místního reálného gymnázia (v Nymburce založeno roku 1903). Honza sem nastoupil po prázdninách roku 1922 z 5. třídy obecné školy. Měl proto všechny předpoklady, které se odrážely na jeho vysvědčeních od 1. třídy obecné školy. Na gymnázium se z žáků stali studenti a z učitelů profesoři. Honza patřil k těm, které tam ani tak nedostrkali rodiče, ale jeho vůle a touha po vzdělání a po vědě. Učení nade vše miloval a věnoval se mu poctivě. Rodiče ho v tom všemožně podporovali, zvláště otec, když jim druhý syn František jako šestiletý zemřel.

     

     

     

    Dobře prošel přímou, sekundou, tercií i dalšími ročníky a jeho profesor Ing. Ludvík Novák (chemie) ještě po létech vzpomínal na nadaného žáka, který znal i jinou látku než byla v osnovách. U jmenovaného profesora se účastnil hudebního komorního kroužku, Honzík dokázal zahrát koncert i se zlomeným krkem basy. Na což profesor zvláště vzpomínal, na nadaného hudebníka, který se ponořoval do skladeb Mahlera, Čajkovského, Smetany, Dvořáka, Fibicha, Ostrčil či Janáček a samozřejmě Beethoven. Profesor studenty brával do Národního i Smetanova divadla v Praze. V té době byl již úspěšným kvintánem.

     

     

     

    Když se v roce 1921 ustavila KSČ, dohodli se členové, kteří hráli v Zálabské jedenáctce, že utvoří svoje vlastní fotbalové družstvo, tak vznikla „Rudá Hvězda“, která žila samostatně vedle stranické organizace, i když byla složena vesměs z komunistů. Byla též předchůdkyní Federativní dělnické tělovýchovné jednoty (FDTJ 8. března 1926 ustavena v Nymburce a Rudá Hvězda se stala její součástí 14. dubna 1926 jako rovnocenná složka komunistické strany) a těšila se dobré pověsti – její zápasy byly hojně navštěvované. Zálabští kluci mezi fanoušky nemohli chybět a nechyběl ani Honza Eisner, který do jedenáctky posléze vstoupil jako dorost. Vstoupil také mezi Spartakovy skauty práce. Byl nadšen jejich programem, který mu umožňoval poznání přírody, různé stolní hry i základy socialismu. Zbavoval se zde své uzavřenosti. Mezi skauty nalezl mnoho kamarádů stejných zájmů upevňoval zde své volní vlastnosti.

     

     

     

    Od patnácti let se spolu se svými kamarády účastní politického života v dělnickém domě. Již na škole se dostával do konfliktu s profesory. Honza, nefalšované povahy nikdy nemaskoval svoje přesvědčení, takže ve škole všichni věděli, že má zřejmé sklony ke komunismu.

     

     

     

    Již doma s tím měl potíže, neboť otec se svými politickými názory stál na druhém břehu a s Jendou si přestával rozumět. Celkem ale ještě stále byl se synem spokojen pro jeho dobrý školní prospěch.

     

     

     

    Po jednom z konfliktů ve škole se jeden z profesorů rozhodl si s ním promluvit doma mimo školu. Věděl, že napřesrok půjde již na vysokou školu, celou životní dráhu má před sebou, tak se chtěl přesvědčit zda je vše v pořádku. Přišel k Eisnerovým. Doma se synem byla jen matka. Profesor se z opatrnosti pouze zeptal: „Jdu se na tebe podívat , co děláš.“ A on na to: „Pane profesore, snad bude dobře, když vezmu lodičku a projedeme se po Labi.“ Byl tehdy překrásný večer. Slunce pomalu zapadalo, voda stoupala odrážejíce poslední paprsky slunce. Bylo jaro, duben 1928. Rozhovor byl velmi vážný. A Jenda byl neobyčejně sdílný. Profesor zrovna cítil, jak má jeho srdce. To mu bylo 17 let a svému učiteli velmi přesvědčivě vypravoval o životě pracujícího lidu u nás.

     

     

     

    „Kdybyste, pane profesore, věděl, jak je na světě špatně, kolik nezaměstnaných, kolik bídy a zbytečných nemocí – z nedostatku, skoro z hladu…“ pak líčil, jak bude jednou svět vypadat, jak to bude za socialismu lepší a jak je nutno za to bojovat.

     

     

     

    Navždycky si tito věkem tak rozdílní lidé počali důvěřovat, ač profesor se snažil hocha od jeho „vidin“ odpoutat v dobré snaze, aby se opět nedostal na nebezpečné úskalí. To se namáhal ovšem marně. Jenda byl odběratelem „Knihovny mladého leninisty“, takže měl o co své názory a postoje opírat. Odebíral Rudé právo, Fučíkovu tvorbu i Rozsévačku Jožky Jabůrkové, dále Mezinárodní tiskovou korespondenci, studentskou Avantgardu Jana Švermy a Ivana Sekaniny, dostával také Mládež z obchodů a kanceláří kde získával mnohé podněty pro svou práci mezi učni, kteří byli v té době vykořisťovaní svými mistry a zaměstnavateli – práce přesčas, noční směny, práce, které neměly nic společného s povoláním. A KSČ se postavila za všechny tyto novověké vazaly, mládež proletářskou, dělnickou. Bojovali proti večerní a nedělní docházce do pokračovací školy – neměli tak žádný volný čas. Mezi mládeží byla za První republiky hojně rozšířena tuberkulóza – chyběl čerstvý vzduch, pohyb, příroda.

     

     

     

    Nešlo jen o zkrácení pracovní doby a teoretickou výuku převést z večerních a nedělních hodin do doby zaměstnání. Byla ještě žádána volná sobota, školní docházka do 16 let, pak teprve nástup do učení, zřízení poraden, internátů, kontrola stravování a ubytování u zaměstnavatelů apod.

     

     

     

    Soudruzi si všimli schopností chlapce a brzy mu začali dávat úkoly, které museli dělat dobrovolníci, nebo´t strana si nemohla dovolit tehdy vydržovat sekretariáty. V plnění úkolů byl přesný. Těchto jeho dobrý vlastností strana využila ve zhoršujících se poměrech národohospodářských – boji proti nezaměstnanosti, snižování mezd a různým jiným kapitalistickým opatřením v době krize. Došlo k prvnímu střetu s policií, kdy mu sebrali letáky. Což se celkem nic nestalo, neboť si je zakrátko doplnil.

     

     

     

    V tomto roce 1928 je přijat za řádného člena Komsomolu v rámci komunistické strany Československa v Nymburce. Všeho dění se zúčastňoval Eisner a tak není divu, že mezi ním a četnictvem došlo znovu ke konfliktu poté co psal někde na plotě velkými písmeny agitační heslo. Musel na četnickou stanici, odkud jej po krátkém výslechu opět propustili.

     

     

     

     

     

     

     

    3. Pro stranu

     

     

     

    Studium na reálce bylo rozvrženo na sedm let a tak Jenda po úspěšně absolvované sextě prokázal i v poslední třídě – septimě – při maturitě znamenité vědomosti, na vyznamenání. To mu však, jako komunistovi, v Masarykově demokracii, nebylo přiznáno.

     

     

     

    ObrazekBylo to v roce 1929. S touto křivdou se dokáže vyrovnat a v Praze se dává zapsat na vysokou obchodní školu. „Jak to, Honzo?“  diví se profesor Novák. „Vždyť jsi chtěl jít na strojní inženýrství! Takový výtečný matematik!“ „To máte tak, pane profesore. Inženýry mohou být ti druzí, ale my potřebujeme vědět, jak se to dělá v tom národním hospodářství.“

     

     

     

    Ubytoval se ve Vysočanech. Studuje obchodní vědy a přitom dělá politickou práci. Nezůstává jen v Praze. Jako člen komsomolu stává se nyní členem výboru komunistické mládeže v Nymburce. Přijímá jeho úkoly, i sám dobrovolně si je ukládá, často nečeká, až mu budou přiděleny. V tom je velmi iniciativní.

     

     

     

    Za krize velmi stoupala nezaměstnanost. Od roku 1930 do roku 1935 proběhlo na Nymbursku na 40 stávek, demonstrací a pochodů hladu. Nízkými mzdami, ztrátou zaměstnání a nedostatkem sociálního opatření trpělo hlavně dělnictvo při stavbě regulace říčky Mrliny.Mzdy byly týden po týdnu snižovány. Stávka zde netrvala dlouho – požadavek na 95 Kč týdenní mzdy byl oprávněný a zřejmý, stávka byla vyhrána. Horší to bylo v roce 1931.

     

     

     

     Tehdy byla zorganizována celostátní akce hladových demonstrací a do se zapojili i dělníci na Nymbursku. Byl pořádán hladový pochod do Poděbrad, kde bylo tehdy okresní hejtmanství i pro Nymburk. Pochodující uvítal kordon stažený z celého okresu. Ihned začali četníci kolbami pušek průvod rozhánět. Tato protestní akce skončila zatčením mnohých účastníků. Protože Eisner při tom vystoupil s politickým projevem, jenž pronášel značně prudce, byl samozřejmě rovněž zatčen, dostal na ruce želízka a odvezli jej do Čáslavi k soudu.

     

     

     

    Zvláště pro jeho matku byla surová slova soudce Pavlíčka, který si ji jednou zavolal, aby jí vytkl jeho výchovu a vmetl jí do očí: „Paní Eisnerová, váš syn je ostudou Nymburka!“

     

     

     

    Jenda se záhy dostává do krajského výboru Komunistického svazu mládeže v Praze. Prvořadým úkolem je organizování mládeže na závodech, kde je třeba vybudovat širší stranickou základnu. Práce to nebyla snadná, byla přísně ilegální, vedení závodu nesmělo o ničem vědět. Což v té době, kdy každý továrník měl prošpiclované provozy sítí udavačů (dodneška není nic nového). Tak vyrůstal s plněním těchto úkolů v budoucího revolucionáře.

     

     

     

    Pohyboval se v dělnických časopisech a dělníci poznávali jak tento vysokoškolák hoří pro jejich zájmy. Ať již to byly volby do závodních rad nebo vytyčování mzdových i různých sociálních požadavků pracujících mas. Přes organizační zápolení se nebál vzít do ruky štětec a kbelík bílou barvou a psát hesla. Svým osobním přístupem zmnožil počty mladých komunistů na závodech – akce „šturm na závody“ se povedla.

     

     

     

    Ve společnosti učňů a mladých dělníků vyrážel za Prahu na trampské výlety. U ohně pak probírali program strany a její vznešení cíl.

     

     

     

    V té době byly statisíce nezaměstnaných. Protestní pochody byly na denním pořádku. Pendreky policajtů jen lítaly, hlava nehlava. Takový dramatický průběh měla i protidrahotní demonstrace o „zlaté neděli“ v prosinci roku 1933. Mezi zatčenými demonstranty byl ovšem i Eisner, který byl pak uvězněn na známé čtyřce pražského vězení.

     

     

     

    Jednou profesor ing. Novák nasedl do pražské tramvaje. „Pane profesore, vy jste v Praze?“ slyší povědomý hlas. Ohlédne se tím směrem a vzápětí zvolá: „Honzo, co děláš?“ byla to Šťastná náhoda. Eisner mu ihned odpověděl zvesela:

     

     

     

    „Jsem pořád v tempu. Byl jsem ale na půl roku zavřen na Pankráci pro účast na demonstraci. Nechali mne ale dál studovat, tak jsem si vzal do kriminálu knihy a šel jsem přece včas ke zkouškám. Jsem už hotov.“

     

     

     

    Takový byl Eisner. Na zkoušky se připravoval a končil je vždy dobře. Přitom nevynechával diskuse a přednášky Levé fronty. Účastnil se na demonstracích studentů před vyslanectvím hitlerovského Německa, na německé univerzitě v Praze se vyvolávaly bouře proti sudetským studentům i jiné akce politického významu.

     

     

     

    Ze zájmů, pokud mu na ně zbýval čas se nejraději věnoval cestování. Procestoval téměř celé Čechy i Slovensko. Společně se svými kamarády. Cestovali vždycky po trampsku nebo po noclehárnách, nepotřebovali k tomu žádný komfort. Zvláště na Slovensku v té době nebylo vše v pořádku a řada sociálních problémů upoutávala Jendovu pozornost.

     

     

     

    Honza měl bohaté jazykové znalosti – němčinu, francouzštinu ovládal plynule, k tomu angličtinu, italštinu, vyznal se i v ruštině a později se naučil také španělsky. Pak v Paříži, Bruselu, Holandsku, Německu, Itálii nebo ve Švýcarsku hned s jazykovými znalostmi mířil k pracujícím té které země. Na cesty si vydělával psaním článků, reportáží, psal do Tvorby, Mladé fronty, Rudého práva i do jiného tisku. Své poznatky po návratu hned sděloval.

     

     

     

    Z vysoké obchodní školy odchází v roce 1934 jako komerční inženýr a tak je čas, aby vstoupil do zaměstnání. Byla to, ale těžká situace, nejen kvůli hospodářské krizi, ale pro jeho přesvědčení – v pojišťovně, u Bati u dalších a dalších podniků komerční inženýr slyšel: „Komunistu nepotřebujeme!“ V pojišťovně skončil raději sám, když viděl jak „to dělají“.

     

     

     

    Věděl tak, že záplaty systému jsou na nic, nutný je řez – revoluce!

     

     

     

     

     

     

     

    4. No pasaran!

     

     

     

    Za podpory maminky si mohl kupovat noviny, či jiné brožury, které pak využíval ve svých referátech. Matka viděla jak syn dobře roste – měřil 185 cm a vynikal i fyzickou silou. Bohužel ten zrak! Honza u odvodu neprošel – vojny neschopen. Bylo to zklamání pro oba rodiče, kteří doufali, že na vojně „dostane“ rozum a přestane s tou svou politikou. Vývoj mezinárodních událostí však antimilitaristické postoje Honzy změnil.

     

     

     

    Ozvalo se Španělsko, kam zavanul dech Velké říjnové socialistické revoluce z roku 1917. katolická monarchie se otřásla v základech, ale až roku 1931 se král Alfons XIII. Vzdal trůnu a byla vyhlášena republika. Nastal vnitropolitický zmatek a trvalo celých pět let, než se po vítězných volbách dostala k moci vláda Lidové fronty. Ta byla ochotna provádět určité změny ve prospěch socialismu. Bohužel jak bylo v té době v Evropě zvykem, kapitalisté nenechali ani ve Španělsku právo lidí na svobodné rozhodnutí na pokoji pokud se dostane do rozporu se zájmy kapitálu. A tak jako Maďarská republika rad byla utopena v krvi (bohužel i Československými vojáky, které ovšem Maďaři vyhnali a nůž do zad museli Maďarům vrazit Rumuni) čekal stejný osud i Španělsko. Ovšem nyní jsme v jiné době než krátce po první světové válce. Je únor 1936 a není možné jen tak někam vpadnout. Je třeba zvolit jinou taktiku. Reakce se vzpamatovává a za přispění italského fašismu a německého nacismu vyvolává povstání. Dochází k občanské válce. Západ k likvidaci demokracie ve Španělsku přispěl tím, že vyhlásil karanténu (v zájmu míru), ovšem pro dodávky pro povstalce ze strany Itálie a Německa to neplatilo (podobná situace nastala v 90.tých letech v Chorvatsku a v Bosně).

     

     

     

    Boj zprvu probíhá ve prospěch Lidové fronty, pak však armáda povstalců v čele s generály Francem a Molou za vydatné pomoci Itálie a Německa nabývá převahy. Španělská republika a demokracie potřebují pomoc. Tak se začínají téměř po celé Evropě organizovat Mezinárodní brigády dobrovolníků, které se urychleně odebírají do Španělska, aby tam podpořily republikánskou armádu a lid v jejich boji proti povstalcům.

     

     

     

    U nás do střediska na Národní třídě v Praze mladí lidé chodí nadšeně nabídnout své síly. Jsou nedočkaví, dychtiví, naléhají na urychlení odjezdu. Nejen nadšení, ale i peníze jsou potřeba na zajištění akce.

     

     

     

    Je publikována výzva k peněžité sbírce, která má v celé naší republice nečekaný ohlas stejně jako i výzva k materiální pomoci, ke sběru šatstva, obuvi, léčiv a potravin. Ve Španělsku se lidé ocitají na pokraji hladu. Po celé naší zemi se této „španělské akce“ ujímá Komunistická strana, soudruzi a soudružky navštěvují rodiny, agitují a získávají dary pro Španělsko. I v Nymburce se lidé scházejí v Dělnickém domě, kde ženy se společně věnují šití a pletení oblečků pro španělské děti a sirotky po padlých bojovnících. Dokonce i na Podkarpatské Rusi, kde je bída na denním pořádku, lidé odsypávají do litrového hrnečku obilí ze svých skromných zásob, když nemají peníze.

     

     

     

    Jen tvrdá srdce odpůrců a byrokracie, která se schovává za odkaz Masarykovy demokracie zůstávají stranou. V Clam-Gallasově paláci v Praze měla být otevřena výstava o demokratickém Španělsku – v den zahájení byl vydán zákaz a vyvěšena u vchodu tabule „Odkládá se na neurčito“.

     

     

     

    Okřídlené heslo: „Bránit Prahu u Madridu“ oslovuje i Honzu Eisnera a během vteřiny je rozhodnut: Do Španělska! Ten rok se chystal zajet do SSSR, nebude to cesta na východ, napřed Španělsko, tam rychle, hned!

     

     

     

    Ale jakpak může jít hned, když jsou tu úřady československé republiky, které odmítají povolení. „Vy chcete do Španělska? A co tam budete teď dělat? Vždyť je tam válka – ale, ale – „, kroutil byrokrat povážlivě hlavou. Nešlo to tedy, navíc mu vůbec odebrali pas, který do té doby pro zájezdy do ciziny měl!

     

     

     

    Východisko se našlo. Ne jednotlivec, ale kolektiv je všechno. A tak Jenda odjíždí brzy zjara 1937 do Španělska jako člen posádky československého polního lazaretu Jana Ámose Komenského. Tento lazaret byl pořízen ze sbírky veřejnosti nákladem přes půl miliónu korun a kromě bohatých zásob léků a různých zdravotnických potřeb vezl též úplné vybavení nemocnice pro 125 osob. Výprava se skládala z lékařů, zdravotnického a technického personálu, celkem 15 osob a vedl ji MUDr. Karel Holubev, asistent chirurgického oddělení nemocnice v Uherském Hradišti. S výpravou odjíždí revolucionář Jan Eisner – bojovník!

     

     

     

    Dne 11. dubna 1937 je ve Španělsku!

     

     

     

    Jen krátce zůstává v lazaretu – nepřijel do Španělska dělat zdravotníka. Přijel porazit fašisty! Hlásí se proto na frontu a brzy se dostává na jižní bojiště u Estramadury poblíž Pozoblancy do Slovanského oddílu těžkého dělostřelectva, který později nese jméno Baterie Jožky Májka – Slováka, statečného revolucionáře, který pak na zimu téhož roku padl hrdinskou smrtí.

     

     

     

    Eisner byl nejprve přidělen pro výcvik na pozorovatelnu uvedené baterie, ale jen nakrátko. Záhy poté byl povolán na místo po odvolaném politickém komisaři útvaru.

     

     

     

    Tuto funkci vzal vážně a dělal ji poctivě. Od prvních dnů, co byl k útvaru přidělen, získal si velké sympatie u mužstva. Vynikal klidnou rozvahou a trpělivostí, které bylo velmi často třeba u horlivých bojovníků ve Španělsku. Notorického pijana pomohl srovnat tak, že nebylo nutné jej odvolávat z útvaru a opět se stal platným členem mužstva. Jako politický komisař měl na starosti besedy s bojovníky, informace, nástěnky, karikatury, překlady vládních tiskovin a časopisů.

     

     

     

    V baterii Jožky Májka (původně Slovanské) byly zařazeny tři skupiny: Češi, Poláci a Jugoslávci. V období bojových manévrů vyhlásili soutěž s bateriemi jiných národů na nejpřesnější střelbu. V této soutěži dobyli prvenství Češi, ač mnozí z nich, jako kupř. Eisner, ani před tím vojáky nebyli. Tato soutěž značně upevnila morálku mezi bojovníky.

     

     

     

    Když šly na jižní frontě boje přes Fuente Ovejune, fašisté útočili ustavičně na pozice republikánských vojsk od září 1937 až do dubna 1938. Avšak jak střelba tak i útoky tanků byly vždy odraženy a to bez jakýchkoli protitankových zbraní. Baterie měla k dispozici jen těžká protitanková děla francouzské výroby z roku 1872 a jejich obsluha byla velmi obtížná. Po každém výstřelu kanón hezky daleko popojel a musel se vždy s velkou námahou dopravovat na původní stanoviště. Střelba mohla následovat vždy až po třech minutách. Proto si „Májkovci“ zlepšili: pomocí rampy si důmyslně provedli úpravu terénu, takže dělo již tak neklouzalo a výstřely se urychlily až na půl minuty. To byl ohromný úspěch a jednotka dostala pochvalu od štábu.

     

     

     

    Dlouhodobé trvání fronty s bezvýsledným charakterem boje podkopávalo morálku mužstva. Tu se opět projevila moudrá taktika politického komisaře Jana Eisnera. Svým vzděláním a humorem působil na své spolubojovníky tak silně, že si udrželi nervy v pořádku a zachovávali tuhou disciplínu. V práci mu pomáhala korespondence od maminky, která mu zasílala i knihy, které ke své práci potřeboval.

     

     

     

    Eisner však nebyl jen správným politickým pracovníkem. Měl i statečného bojového ducha a prokázal to na jednom úseku jižní španělské fronty, kde telefonní kryt Májkovy baterie dostal zásah granátu a zasypal tam tři vojíny. Honza , který byl v těsné blízkosti a byl rovněž zavalen mocnou vrstvou hlíny a kamení, snažil se co nejrychleji vyprostit a se mu to podařilo díky jeho fyzické síle, tak ihned ač sám byl pohmožděn, vrhl se na pomoc třem zbývajícím kamarádům, kteří na tom byli hůře. Společně s vojínem Moučkou, který sem přispěchal, odstraňoval rychle zával a když telefonisté byli vyproštěni, teprve se nechal sám ošetřit.

     

     

     

    Španělsko přes všechny rány ukazuje i své krásy – krajinu, přírodu, architekturu, lidi, umění. Honz často a rád píše domů a svým přátelům i soudruhům. Své matce posílá španělské knihy, plakáty, letáky i časopisy s prosbou, aby mu je uschovala. Počítá, že tento materiál bude po návratu potřebovat. A matka jeho prosbu plní, i když se pak u nás celá situace změnila v národní neštěstí.

     

     

     

    I své pražské přítelkyni posílá v dopisech sušené květy – on, voják těžké zbraně, v hrůzách boje neztrácí smysl pro krásu, kterou vidí kolem sebe na travnaté ploše i kolem domků a chalup, které Májkovci přišli chránit před fašistickými surovci.

     

     

     

    Když byl asi po roce přeložen do skupiny Informace u štábu, těžko se s ním loučili spolubojovníci, stmelení pevně jeho zásluhou v jednu rodinu.

     

     

     

     

     

     

     

    5. Skloňme hlavy své

     

     

     

    Španělská republikánská vláda ztrácela čím dále tím více správnou orientaci v občanské válce. Podléhala chaosu pochybných rad a dopustila se největší chyby tím, že nedala sluchu dělníkům a dalším prostým pracujícím a plně postojům komunistické strany, která zastupovala stále více demokratů.

     

     

     

    Jestliže na začátku republikánské vlády bylo ve Španělsku 23 000 komunistů, 600 000 socialistů a 800 000 anarchistů, pak během fašistického generálského povstání se zvedl počet členů komunistické strany na 350 000 hlavně přesunem socialistů a anarchistů, nehledě na ostatní menší politické strany. Komunisté tak v Lidové frontě získávali stále větší váhu.

     

     

     

    Toto vak republikánská vláda nerespektovala a proto také nezabránila záměrnému náporu na rozbití Lidové fronty. Podlehla nakonec i hlasu kapitalistů z okolních zemí, kteří se děsili úspěchů republikánských armád v občanské válce a proto uzavřeli dohodu o nevměšování do vnitřních záležitostí Španělska (již zmíněná karanténa pro demokraty, ale volná ruka pro fašisty).

     

     

     

    Na tomto základě bylo vydáno nařízení španělskou republikánskou vládou o stažení všech armád ze zahraničí do Katalánie a tam vyčkávat uklidnění v zemi. Ale: Kde je klid, tam je smrt! Drama se blížilo svému vyvrcholení. Čechoslováci, neohrožení bojovníci revolucionáři byli shromážděni v osadě Hastaled poblíž známé pevnosti Firueras.

     

     

     

    Bylo to v lednu 1939. V zemi se bojuje dále bez nich a vývoj byl jiný než vláda předpokládala. Naši odsouzení osudovou chybou vlády k nečinnosti morálně trpí zejména po zprávách o konci Československa. Interbrigadisté tisíce kilometrů od domova tyto zprávy snášeli jen těžce.

     

     

     

    Zatím ve Španělsku připravují fašisté velkou ofenzívu na Barcelonu. Generál Franco chce moc uchopit co nejdřív a Barcelona je klíčem k ní. Dobytí Barcelony se daří. Naši Čechoslováci se opět hlásí do fronty. Nyní jde především o zpomalení Francova postupu a dosažení francouzských hranic. Situace je velmi napjatá, dramatická. Po cestách, kudy pochodovala republikánská vojska vznikal chaos působený vyděšeným obyvatelstvem, které v panice prchá před fašisty. Naši bojují. Střílí na frankovce z pušek, oni z děl na naše. Nyní jde skutečně o všechno, o to poslední. Eisner je v tomto zoufalém zápase mezi těmi statečnými. Zase je všechny pojí jedna idea – solidarita v boji proti fašismu. Ztráty na životech jsou nesmírné.

     

     

     

    Fronta se zastavuje poblíž francouzské hranice u městečka Llagostery nedaleko Geronu. Boj byl úporný. Proti republikánskému vojsku nastupuje ohromná, stále vzrůstající přesila fašistů. Již se pozice nedají udržet, přichází rozkaz vyklidit bitevní pole, provést co nejrychlejší ústup. Nová situace způsobuje v nervově vyčerpaných vojínech zmatek, v řadách ustupujícího mužstva vznikají mezery, kterými se podařilo fašistům pronikat. Dochází k obklíčení jednotlivých skupin. V nastalém zmatku zaniklo spojení mezi republikánskými útvary. Fašisté po zuby ozbrojení vnikají do řad vlastenců stále hlouběji a šíří kolem sebe smrtonosnou zkázu. I Eisnerova četa je obklíčena, zdá se, že je to už finiš…

     

     

     

    Ale ne, ještě ne – ještě je tu hrdinský duch, ještě je tu síla ideje: fašisty bít, bít…!

     

     

     

    Dochází k boji zblízka. Střílet se už nedalo, tělo téměř na tělu, i tak však ještě v rukou revolucionářů mají pušky slovo. Chlapci si je přehodili hlavní do ruky a pažbou bijí, bijí…

     

     

     

    Kamarádi vidí, jak i nad vysokou Eisnerovou postavou vylétá v rychlém tempu jeho puška do výše a zpět dopadá na lebky fašistů.

     

     

     

    Leč padají i naši hrdinové. V tomto posledním boji na španělské půdě došlo mezi interbrigadisty k největším ztrátám, padlých bylo k nespočítání. A kdo toto vydržel , je zajat. Tak se mezi zajatci ocitl i Eisner.

     

     

     

    V této zuřivé vřavě a divoké panice rozbil si brýle a to se mu stalo osudným. Jeho zrak byl tak slabý, že beze skel byl téměř slepý a tak nerozeznal, kdo je republikán a kdo fašista, když se v tom chumlu postav stal bezmocným , Frankovci jej zaskočili, sebrali a spolu s mnoha jinými zavezli do Francova zajateckého tábora.

     

     

     

    Tím měl skončit jeho protifašistický boj. Ale Honza je komunista – jeho boj ještě pokračuje!

     

     

     

    Ze zajateckého tábora soudružce Vojtovičové napsal:

     

     

     

    „Vstávám v sedm, myji se v půl litru vody, snídám půl litru černé kávy. Pak čtu. Podeváté jdu k lékaři a pak nás přijdou rušit s náboženstvím. Na oběd je nás 540 na nějakých 220 m2. Odpoledne jsou „pohovory“, večeří se k sedmé. To je úvod k počítání, a denní program končí. To už je osm hodin, doba, kdy se vydávají slamníky. Půlhodinku, která zbývá k rozchodu na kutě, mám zadánu, povídáme se s jedním známým o věcech minulých a budoucích. Protože kulhám, spím dole.

     

     

     

    Teď k dennímu programu. Všechny body neplním, ku příkladu v neděli nejdu ráno na mši. Ani na pátečním kázání mě nikdy neviděli. To užívám vzácné chvilky ticha. Uď na dvoře nebo v sále. Je slyšet vlak, píská, rachotí. Za zdí křičí děti, sem tam přijede tramvaj a vůbec se slyší trochu periferie města.“

     

     

     

    Honza se znovu rozhodl pustit se do Barcelony. Zamýšlel vyhledat tam soudruhy, spojit se s nimi, povzbudit je k novému boji. Takový byl úporný…

     

     

     

    Útěk se mu podařil, ale v Barceloně je znovu zatčen a poslán do žaláře v Zaragoze. Zde už to je velmi špatné, ale ještě přicházejí od něho dopisy plné nadějí. Pero něho však už zůstaly nesplněny.

     

     

     

    Teskně dlouhé dny ubíhají, čas se vleče do ztracena, i když se již píše rok 1941. Fašismus provádí svou zločineckou politiku již téměř v celé Evropě. Její tragika postihla nakonec i Sovětský svaz. Je to zoufalý boj…

     

     

     

     

     

     

     

    Obrazek

     


     

     

     

     

     

    Koncem téhož roku španělští fašisté předali Jana Eisnera hitlerovskému gestapu. To jej deportovalo na určitou dobu do Brna, kde byl uvězněn v proslulém Špilberku. V létě roku 1942 byl transportován do Oswietimi a zde 23. července po šestinedělním pobytu popraven.

     

     

     

    Padl jako nebezpečný odpůrce fašismu, jako španělský

     

     

     

    hrdina – komunista

     

     

     

     

     

     

     

    Doslov

     

     

     

    V roce 1945 provedla československá vláda hodnocení činnosti našich dobrovolníků ve Španělsku. Revoluční činy a bojové udatenství Jana Eisnera bylo vysoko oceněno a dostává se mu státního vyznamenání řádem Bílého lva (přesně Československý vojenský řád Bílého lva Za vítězství II. stupně), který byl in memoriam předán jeho matce soudružce Zdence Eisnerové, žijící již jako vdova v Nymburce..

     

     

     

    Svaz protifašistických bojovníků v Nymburce rozhodl věnovat okresní pionýrské organizaci při Svazu československé mládeže putovní vlajku s jeho jménem. Tuto vlajku získá družina pionýrů, jež vykáže svoji celoroční činnost s nejlepšími výsledky.

     

     

     

    Slavnost předání vlajky byla stanovena na den 2. května a to z toho důvodu, že v tento den nymburští občané povstali v roce 1945 proti hitlerovským okupantům. Slavnost se poprvé konala dne 2. května 1960 za účasti matky Jana Eisnera a jeho sestry.

     

     

     

    Bylo by smutné a nesmí se tát, aby památka Honzy Eisnera zůstala zapomenuta.

     

     

     

     

     

     

     

     

     

    dsc00024.jpg

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

    Vzpomínky přátel

     

     

     

    s. Benda, úředník pošty Nymburk

     

     

     

    V Nymburce býval spolek Komenský na podporu českých škol ve Vídni. Náš hudební kroužek v reálce se přihlásil za člena tohoto spolku a často jsme hrávali na jeho večírcích. Jenda Eisner hrával na basu, cvičíval nás prof. Novák. Jenda nikdy neodřekl vystoupení. Dobře nám to s ním klapalo i v jazykovém kroužku.

     

     

     

    s. Vilém Benda, úředník Okresního národního výboru Nymburk

     

     

     

    Jenda se dostal do dorostu fotbalové jedenáctky „Rudá Hvězda“ a cvičil se ve fotbalu. Odtud se pak dostal i do politického života. To mu bylo 15 let. Když byl starší, byl přijat do Komsomolu a chodíval na naše schůzky. Přednášky tenkrát nebyly zvykem, jenom plnil různé úkoly. Spolupracoval jsem s ním také ve výboru komsomolu a pamatuji se na něho velmi dobře. S fotbalem všude jezdíval, měl to moc rád.

     

     

     

    s. Amálie Zelená, Nymburk

     

     

     

    Pamatuji se dobře, že vždy býval na našich členských schůzích, aktivech a vůbec na každém našem shromáždění. Vždycky tam hovoříval a bylo vidět, že něco ví, že věci rozumí.

     

     

     

    s. František Kaipr, Nymburk

     

     

     

    Moc dobře jsem ho znal, chodíval na naše schůze. Na plenárky. Jó, to tam mluvíval, a moc šikovně, byl to chytrý chlapec. Mluvil do všeho, co o u řečníků zajímalo anebo když to referent nevysvětlil dost jasně.

     

     

     

    s. Oldřich Kaipr, Nymburk

     

     

     

    Já jsem byl členem komsomolu od jeho založení. Jedna ve výboru nebyl, ale na plenárkách nikdy nechyběl.Také na našich divadlech, večírcích a jiných podnicích strany. Zkrátka, kde se co stranického vyskytlo, tam byl Eisner.

     

     

     

    s. Josef Zeman, Nymburk

     

     

     

    Jenda Eisner byl členem komsomolu a také ve výboru, pamatuji se na to moc dobře. Vždycky docházel na porady. Přednášky nebo referáty se u nás nedělaly, když bylo potřeba, přijel nějaký referent buď z Prahy nebo odjinud. Eisner se zapojoval do každého úkolu, který jsme dostávali od strany. Byl velmi horlivý, svědomitý, to se musí říct. Byl také členem Spartakových Skautů práce a také náramně aktivní.

     

     

     

    s. Josef Rada, Nymburk

     

     

     

    Ten byl mezi námi pořád. Také cvičíval ve federativní jednotě a ukazoval druhým jako cvičitel, jak to mají dělat. To víš, znal to z tělocviku na reálce. Funkce ale žádné neměl, nemohl je mít kvůli těm študiím. To by asi nemohl do té školy chodit. A doma by mu v tom asi bránili.

     

     

     

    s. Vojtovišová, redaktorka v Praze

     

     

     

    Poznali jsme se v roce 1931. Byl velmi agilní, všechen svůj volný čas věnoval stranickým úkolům. Zejména v období před manifestacemi, volbami, demonstracemi apod. Členem žádné redakce nebyl. Četl naše i zahraniční klasiky – i v originále Shakespeara, Balzaka, aj.

     

     

     

    s. Antonín Svatý, Nymburk, Lodice

     

     

     

    Eisner byl miliónový, povahu měl dobrosrdečnou, kamarádskou, družnou. Byl úžasně skromný a dovedl se i z toho mála, co míval, rozdělit se s kamarádem. Rád cestoval a brával mne s sebou. Projezdil Čechy, Slovensko i v cizině býval. Tam jsme vždy vyhledali na periferii nějakého soudruha, on potřeboval styky s mezinárodní dělnickou třídou. Všeho se zúčastňoval, co pořádala strana a já se musím jen divit, jak to všechno obsáhl při těch svých studiích. To bylo akcí a úkolů! Matka ho hodně v tom podporovala, měla pro to porozumění. Jenda také psával všelijaké články, ale když dostal nějaký ten krejcar za to, tak to sám neužil, vždy byli kolem něho takoví, kterým bylo daleko hůř nežli jemu, dělíval se nimi. Ve Španělsku měl hroznou smůlu, že si rozbil brejle a to mu bylo osudným. Padl do zajetí a pak byl předán do tehdejšího protektorátu a to ho stálo život. To je velká ztráta pro nás!

     

     

     

    prof. Ing. Ludvík Novák, Nymburk

     

     

     

    Eisner se u mne učil chemii. Byl to velmi citlivý chlapec. Hrával v mém hudebním kroužku basu a protože já sám jsem kontrabasista,tak jsem i pro to ho měl rád. Říkali jsem mu všichni Honza. Povahově byl velmi vážný, nefalšovaný, byl jsem vždy přesvědčen, že nikdy v životě neprovede žádnou lumpárnu. Zlomyslnost mu byla cizí, byl charakteru čistého, opravdový soudruh!

     

     

     

    Divil jsem se s tím Španělskem. Vždyť Honza se nikdy neprojevoval jako revolucionář. Byl poslušný, svědomitý, učil se výborně, nikdy nebyl nepřipravený, patřil k mým nejnadanějším žákům.

     

     

     

    s. Alois Soběslav, Praha 4

     

     

     

    Je to již řada let, co jsem Jendu poznal. Nesloužili jsme ale u stejné jednotky. Věděl jsem jenom, že slouží u Májkovy baterie. Jednou jsme se sešli při nějaké příležitosti v městě Albacetu, tam jsme si připíjeli na vítězství španělského lidu. Teprve po novém nasazení na frontu v únoru 1939 jsme se ocitli spolu ve stejné jednotce a prodělali jsme společně ústupový boj v Katalánii. Tam jsem viděl náhodou, jak při bojích zblízka Eisner ještě společně s jinými našimi chlapci bije po hlavách fašistů pažbou své pušky. Doráželi na něho silně, až se jim podařilo ho zajmout. Zajetí jsme prodělali společně asi týden, ale byla to taková vzrušená doba, že jsem neměl ani možnost poznat se s ním blíže.

     

     

     

     

     

     

     

    Volně dle Komárkové, A. – Pavlovské A.: Nymburský komsomolec, bojovník za lidská práva Jan Eisner (OV KSČ Nymburk 1985) do elektronické podoby převedl a upravil –ZM- (2009)

     

     

     

     

     

     

     

     

     

    Komentáře

    Přidat komentář

    Přehled komentářů

    Chcípněte

    (MArtin, 30. 5. 2010 14:00)

    Komunisty měli pověsit hned po revoluci a ne je nechat škodit ještě 20 let po tom co jsme se vymanili z jejich smrtelného teroru.

    Re: Chcípněte

    (Straník, 16. 1. 2011 21:13)

    Ulevil jste si?