Dvě události, které rozvířily vášnivé diskuse ohledně problematiky, u které se ustálil pojem padesátá léta minulého století. Tou první bylo zveřejnění rozhodnutí vlády o finanční náhradě majetku církvi v řádu set miliard korun, které by mělo zadlužit občany ČR na dobu asi šedesáti let. Co měli občané tehdejšího Československa v padesátých letech z majetku církve a jak se jím obohatili? To je otázka, kterou si současní politici dosud snad nepoložili. Druhá událost, a ta v sobě nese daleko větší náboj, než si vláda v čele s panem premiérem je ochotna připustit, byla odstartována velice kontroverzním rozhodnutím Topolánka udělit plaketu premiéra bratřím Mašínům a M. Paumerovi. Jistěže nejde o akt samotný, ale jedná se o premiérovo zdůvodnění onoho splnění si svého snu. Jen tak mimochodem, jak je možné, že Topolánek si plní své soukromé sny prostřednictvím funkce premiéra? Je také možné, že nešlo ani tak o naplnění snu, jako o podlehnutí dlouhodobému tlaku některých senátorů. To, že se jednalo o hrdinský ozbrojený boj proti komunismu padesátých let , a ne o zločiny nejen šestinásobné vraždy, je pro většinu národa nestravitelné. Padesátá léta se opět stávají politickým hitem a není divu, vždyť se bude jednat v parlamentu o zákonné úpravě k takzvanému třetímu odboji.

Padesátá léta určitě nejsou obdobím, kterým bychom se mohli pyšnit, ale nebudou devadesátá léta, včetně těch současných, jednou hodnocena podobně? V padesátých létech došlo k vyvlastnění soukromého majetku státem, ale obyčejní lidé žili ve stejném nedostatku jako předtím. Naproti tomu v devadesátých létech až do současnosti dochází k tomu, že jsou pod pláštíkem napravování chyb minulého režimu páchány chyby, které navozují stav, kdy většina lidí chudne a živoří proto, aby hrstka lidí mohla nehorázně zbohatnout a jednotlivé vlády mohly beztrestně plýtvat státními prostředky. Stát prostřednictvím vlád, parlamentu a Senátu vytvářel pro toto jednání legislativní podmínky děravými a špatnými zákony. Kolik bylo milionářů v padesátých létech a kolik jich je dnes, a jak se k majetku dostali? Ano, jde o poněkud zjednodušené srovnání, ale pro daný nástin je postačující. Vždyť nejde o podrobný politický a ekonomický rozbor daných období, o tom bylo napsáno mnoho, jde pouze o nastínění určité převrácené paralely. Stav, kdy ekonomika a produktivita práce roste (jedna z nejrychlejších v EU, jak se rádi chlubíme), by se měl zákonitě projevit ve zvyšování kupní síly obyvatel, a tím i životní úrovně. Skutečnost - osmnáct let postačilo k vyrovnání cen v porovnání Německa a ČR, ale kupní síla, respektive platy se za tu dobu dostaly asi tak na padesát procent platů v Německu a podle posledních zřejmě hodně optimistických prognóz dojde k vyrovnání až za dalších třicet let. To je obzvláště pro lidi s nižšími příjmy opravdu povzbuzující zjištění, zvláště když už dnes pracují minimálně stejně jako ti v Německu, mnohdy více a v horších podmínkách. Lidé se až neúměrně zadlužují, takzvaná sociální záchytná síť zásahy politiků ODS povážlivě řídne tak, že jí propadává stále více lidí do chudoby a reformní opatření vlády, parlamentu a Senátu hledají rezervy pouze u lidí s průměrným, ale spíše podprůměrným platem a důchodců. Tyto reformy se téměř nedotknou horních deseti tisíc, státní správy a politiků.

Minulý režim byl politiky prohlášen za zavrženíhodný a nelidský. Jak nazvat ten, který za pomoci různých reforem dře lidi z kůže, bere jim střechu nad hlavou, dělá z nich bezdomovce a často je přivádí na šikmou plochu? Může se v tomto směru věřit současným politikům, kteří hovoří o demokratickém a spravedlivém systému?

25. března 2008, Josef HRACHOVEC