K 60. výročí únorových událostí a tragické smrti Jana Masaryka se některé sdělovací prostředky mohly přetrhnout ve lžích, že vítězství pracujících v roce 1948 nad reakcí bylo komunistickým pučem. S tím šířily i další mystifikaci. Ministru zahraničních věcí ČSR Janu Masarykovi prý pomohli na onen svět komunisté. Byl vyhozen z okna služebního bytu na nádvoří Černínského paláce.

Chudí duchem, bez etiky a znalosti historicky pravdivých faktů, zamlčovali, že naprosto přirozenou cestou logického vývoje po 2. světové válce byla v únoru 1948 z vůle většiny Čechů a Slováků završena národně demokratická revoluce a občané se rozhodli dál jít jen socialistickou cestou. Novinářští šmoci nepochopili, že roznětkou k událostem byla diletantská demise dvanácti ministrů vlády Národní fronty, kteří se tím pokusili zachovat staré pořádky. Fatálně se přepočítali. Převálcoval je trysk doby a touha dělného člověka po spravedlivějším sociálním řádu, jemuž se ministři snažili zabránit. Svým omylem usnadnili Klementu Gottwaldovi a stoupencům KSČ převzít ústavní cestou moc ve státě a licoměrné ministry odsunout na vedlejší kolej politického dění. Ti demisí postavili Beneše do těžké pozice, v níž se musel rozhodnout. A rozhodl se moudře. Sami si podepsali ortel a utrpěli porážku. Taková je pravda dějin!

Tendenční žurnalisté ignorovali fakt, že Gottwald, předseda rekonstruované vlády, Jana Masaryka v kabinetu potřeboval i jako syna slavného otce TGM. Tím méně mohla mít KSČM zájem na jeho vraždě, jak je jí lživě podsouváno. Vždyť by tím hloupě ublížila obrazu svému před občany. Začtěme se do některých Masarykových výroků krátce před smrtí v osudové noci z 9. na 10. březen 1948: "Moje krédo v této dramatické době bylo jasné. Když se přiostřila situace, neuvažoval jsem ani minutu, kde je moje místo. Je s lidem, s Čechy a Slováky, které miluji. Slyším-li hovořit o lidech, kteří začínají odboj, píchne mne u srdce. Odboj proti Hitlerovi ano - ale odboj proti vlastní krvi, vlastním bratřím v republice, nikdy. Jsem přesvědčen, že se nové války nedočkám. Je to moje přání a má modlitba. Počítejte se mnou, jsem jedním z vás!" Již v předstihu dal Masaryk jasný vzkaz vrahům - bratřím Mašínům, Paumerovi a jim podobným teroristům, že vytáhnout zbraň proti člověku v rodné zemi je podlé.

V jiném projevu Masaryk prohlásil: "Naší záchranou je spojení se Sovětským svazem a naše místo je po jeho boku. Musíme mu být vděční, dovolí-li nám, abychom tam byli." Na přehlídce Lidových milicí a Sboru národní bezpečnosti na Staroměstském náměstí 28. února 1948 řekl: "Jdu s lidem za všech okolností. Kdybych jednal jinak, musel by se můj táta obracet v hrobě." Francouzskému listu L'Ordre z 29. února v interview uvedl, že je třeba spolupracovat s novou Národní frontou a nová vláda byla nastolena ústavním způsobem . Zároveň se i vyznal, že si s Gottwaldovou vládou rád zavládne. Z jeho výroků tedy naprosto srozumitelně vyplývá, že komunistům by jeho smrt vůbec neposloužila. Spíše ublížila. Je až s podivem, proč česká média opomněla zvýraznit Masarykovo ryzí vlastenecké postoje, za což si vykoledoval po 25. únoru 1948 od západního tisku urážky. Psal o něm jako o tragické připomínce tradice, již kdysi představovala jeho rodina. Loutkou, nacpanou do Národní fronty. Mužem, který ztratil tvář. Krutě se s ním vypořádal 29. února Sunday Dispatch: Masarykův syn, napůl Američan a politický playboy, přijal loutkový úřad v nové vládě... Britský rozhlas ho dokonce nazval ctižádostivým salonním bolševikem.

Právě tyto zahraniční útoky, včetně domácích, za to, že setrval v Gottwaldově vládě, přivodily Janu Masarykovi hluboké duševní rozpoložení, které přerostlo do chorobné deprese. Navíc je známo, že jak Jan, tak i jeho bratr Herbert trpívali melancholickými stavy, včetně jejich matky Charlotty, takže tu byly i jisté rodové dispozice k ministrově psychické labilitě. Nahromadění stresových ataků ve vypjatých historických okamžicích pak vedlo k Janově sebevraždě. To potvrzuje i svědectví generálního sekretáře čs. ministerstva zahraničních věcí Arnošta Heidricha, důvěrného Janova spolupracovníka. Jemu se Masaryk svěřil se svými úvahami o sebevraždě. A pitevní protokol zesnulého Masaryka jednoznačně dokládá, že ministr svůj život ukončil sebevraždou. Bezohledně mu k ní dopomohli i jeho někdejší přátelé! O tom ale šmoci provládních médií mlčí. Stín podezření z vraždy přece musí zůstat na komunistech.

25. března 2008, Jan JELÍNEK