Občanky a občané Santiaga,

východních provincií, bojovníci slavné povstalecké armády, ilegálních bojů a všech bojových akcí na obranu revoluce v průběhu těchto 55 let,

spoluobčané,

ani největší snílek z nás, kteří jsme 1.ledna 1959 doprovázeli Fidela na podobném shromáždění, jako je to dnešní, si nedokázal představit, že se zde dnes takto sejdeme.

Tato dlouhá cesta plná překážek nebyla vůbec snadná. Byla umožněna v první řadě nesmírnou vytrvalostí a bojovností několika generací ušlechtilého a hrdinného kubánského lidu, skutečného protagonisty této jeho revoluce, která je triumfem stejného ideálu, s nímž mambísové v čele s Céspedesem zahajovali v roce 1868 válku za nezávislost a osvobození od španělského jha, Macea a Gómeze, s nimiž José Martí v roce 1895 navázal na tento osvobozenecký boj zmařený americkou intervencí v roce 1898, jež zabránila vstupu osvobozenecké armády do Santiaga de Cuba.

Byla to také kauza, jejichž prapor převzali v buržoazní a neokoloniální republice Baliňo, Mella, Rubén Martinéz Villena a Jesús Menéndez, abychom zmínili alespoň některé.

Právě tato snaha vedla „generaci stoletého výročí“ pod fidelovým vedením k útoku na kasárna Moncada v tomto městě a Carlos Manuel de Céspedes v Bayamu, k tomu, aby po fiasku překonali sami sebe, snášeli tvrdé věznění, zúčastnili se výsadku z jachty Granma, přestáli těžkou ránu v Alegia de Pío a vydali se do Sierry Maestry, aby zahájili partyzánskou válku vedenou rodící se povstaleckou armádou, jejíž vrchní velitel, Comandante en Jefe, vzor osobní statečnosti v boji, vytrvalosti a nezlomné víry ve vítězství, schopnosti spojovat a nesporného daru být vůdčí osobností, dokázal sjednotit všechny revoluční síly a dovést je ke konečnému vítězství.

Přesně 60 let poté, co američtí interventi připravili zástupy povstalců o vítězství, vstoupili tentokrát mambisové do Santiaga de Cuba.

Dnes skládáme zasloužený hold těm, kdo položili své životy v horách, rovinách a městech, vojákům povstalecké armády a účastníkům odboje, těm, kdo padli po vítězství při plnění mnoha čestných mísí, všem, kdo věnovali své mládí a energii budování socialismu, vedení martíovskou myšlenkou, že světská sláva se vejde do kukuřičného zrna a že není větší uspokojení a odměny, než splnit svou povinnost.

Nemůžeme nezmínit rozhodující podíl kubánských žen na celém revolučním procesu jako důstojných následovnic příkladu Maceovy matky Mariany Grajalesové jak v partyzánském boji, tak zejména v ilegalitě, kdy byly brutálně pronásledovány biřici tyranie. Při příležitosti 55. výročí vysílá kubánská televize historický seriál Ženy v ilegalitě, jako oprávněný hold statečným děvčatům, která tolikrát riskovala své životy. K naší velké radosti jsou zde některé z nich dnes přítomné.

Právě z tohoto místa Fidel již 1.ledna 1959 za jásotu lidu, který ovládl celou zami, předvídavě varoval. Cituji: „ Revoluce teď začíná, revoluce nebude snadný úkol, revoluce bude tvrdý podnik plný nebezpečí“.

Velmi záhy odstartovalo nekonečné množství plánů určených k destabilizaci, počínaje poskytnutím útočiště ve Spojených státech pro zločince a mučitele batistovského režimu i všemožné defraudanty, kteří rozkrádali národní majetek.

Vítězná revoluce musela čelit státnímu terorismu podporovanému a organizovanému formou sabotáží a ozbrojeného banditismu, jenž při dvou příležitostech začal působit v tehdejších šesti provinciích země, vyloučení Kuby z OAS, přerušení diplomatických vztahů všemi latinskoamerickými státy s čestnou výjimkou Mexika, invazi na pláži Girón, ekonomické, obchodní a finanční blokádě, masové mediální kampani pomluv proti revolučnímu procesu a jeho představitelům zvláště proti Fidelovy, který byl cílem více než 600 plánů atentátů, karibské raketové krizi v říjnu 1962, únosům a útokům na civilní lodi a letadla, vraždám učitelů a alfabetizačních aktivistů, dělníků, rolníků, studentů a diplomatů, které za sebou k dnešku zanechaly 3478 mrtvých a 2099 invalidních obětí.

Bylo to 55 let neustálého boje proti záměrům jedenácti tu více, tu méně nepřátelsky naladěných amerických administrativ, jež neupustily od svého záměru změnit ekonomický a společenský model režimu, který vzešel z revoluce, vymazat jeho vzor a znovu zavést imperiální nadvládu nad naší vlastí.

Kubánská revoluce skoncovala s řadou mýtů, mimo jiné o tom, že nelze budovat socialismus na malém ostrově vzdáleném 90 mil od Spojených států. Není to revoluce, jež by vzešla z nějakého mezinárodního konfliktu, ani neměla masovou podporu ze zahraničí. Je to revoluce, která se neomezila na výměnu jedné moci za jinou, nýbrž za necelých 25 hodin zrušila represivní mašinerii diktátorského režimu a položila základy nové společnosti. Revoluce, která vybudovala armádu lidu v uniformách a na svou obranu vypracovala svou vlastní vojenskou doktrínu.

Tato revoluce završila 55 let práce lidu pro lid, který učinila pánem půdy a průmyslu, přinesla na prvním místě gramotnost a vychovala učitele a profesory, vybudovala všeobecné a speciální školy pro děti, univerzity, umělecké a sportovní školy, postavila polikliniky a nemocnice, připravila lékaře pro Kubu i pro svět. Revoluce, jež nás dovedla k ukazatelům vzdělanosti a zdraví, sloužícím jako mezinárodní reference.

Revoluce, která položila základy k demokratizaci v oblasti tvorby, šíření a dostupnosti kultury.

Krátce, revoluce, jež učinila skutkem a nadále bude naplňovat hlubokou martiovskou tužbou zapsanou v úvodu ústavy, která říká, cituji: „ Chci, aby prvním zákonem naší republiky byla úcta Kubánců k plné důstojnosti člověka“.

Když o těchto věcech hovořím, vzpomínám si na Fidelův výrok z 26. července 2003 při vystoupení na shromáždění k 50. výročí Moncady, kdy řekl: „ Snad základním faktorem grandiózního díla, jež uskutečnila, bylo vychovávat lid v pravdě nevyvratitelnými slovy a skutky“.

Jak jinak kvalifikovat kolosální vytrvalost a sebedůvěru, kterou světu ukázal náš lid, když historicky překonával extrémně tvrdé speciální období, jímž jsme museli projít po zániku Sovětského svazu a socialistického tábora, uprostřed vlny nejistoty a demoralizace, kterou tyto dramatické události vyvolaly ve značné části pokrokových sil lidstva.

Revoluční proces proměnil obraz Kuby, známe před revolucí v Americe jako ráj hazardních her, prostituce, útočiště mafiánů a oblíbený cíl špinavých investic umožněných všeobecnou zkorumpovaností administrativy tyranie, v symbol důstojnosti, nezávislosti, humanismu a neústupné obrany principů.

Věrna Martího myšlence, kubánská revoluce se nikdy neptala, kde se žije lépe, nýbrž kde leží povinnost. Logicky a důsledně jsme se drželi martíovské etiky. V průběhu 55 let a velmi speciálně v našich prvních a nejtěžších letech jsme přijímali ušlechtilou a velkorysou solidaritu od mnoha bratrských národů, v první řadě Sovětského svazu – dokud existoval – a současně jsme poskytovali naši solidární podporu v různých regionech planety jak při slavných internacionálních bojových misích, tak v rámci programů spolupráce v lékařské, vzdělávací, sportovní a dalších oblastech uplatňovali v praxi odkaz myšlenky, že „vlast je (celé) lidstvo“.

Nikdy jsme neustoupili a neustoupíme agresím, vydírání ani hrozbám. Zahraniční politika revoluce byla vždy mocnou zbraní při obraně nezávislosti, sebeurčení a národní svrchovanosti, světového míru, rozvoje sociální spravedlnosti a solidarity s národy třetího světa.

Planeta, jíž obýváme, se od 1. ledna 1959 hodně změnila. Náš malý ostrov, který měl být brutálním nátlakem amerických vlád izolován od svého okolí v regionu, je v současnosti předsednickou zemí Společenství latinskoamerických a karibských států (CELEC) a veden ideálem vytváření nové jednoty v rámci diverzity Naší Ameriky připravuje summit společenství v Havaně koncem tohoto měsíce.

Nezapomínáme ani na jedinečnou historickou shodu v datu 1. ledna, kdy před 210 lety zvítězila první revoluce v latinskoamerickém a karibském regionu a současně první a jediné revoluční hnutí vedené černými otroky, kteří bojovali proti onomu potupnému systému a zároveň za národní nezávislost.

Důsledky oněch dramatických událostí se projevily i na Kubě a v žilách nemalého počtu obyvatel východní Kuby dokonce koluje haitská krev.

Za svou odvahu postavit se vládnoucím impériím musely oba naše národy zaplatit vysokou cenu.

Když jsem se dotkl tohoto tématu, chci ujistit bratrský haitský lid a jeho vládu, že my Kubánci je nikdy neopustíme a mohou vždy počítat s naší skromnou spoluprací.

Soudružky a soudruzi,

využívám příležitost, abych věnoval několik slov situaci dvou důležitých programů zajímavých pro Santiago de Cuba.

Nákladem více než 200 milionů dolarů byl rekonstruován vodovod druhého nejlidnatějšího města v zemi, kde čtvrt milionu obyvatel mělo dodávku vody zajištěnu každých 7-9 dnů, u dalších 76500 byl cyklus dodávky delší než 15 dnů a přes 16000 ani nemělo vodovod, což vyžadovalo zajistit dodávku cca 200 cisteren denně při vysoké spotřebě paliva.

Pro téměř všechny z vás je popsaná situace minulostí, protože ze stávajících 32 vodoměrných sektorů je jich 29 zásobeno denně, tři jsou prozatím zásobeny obden, ale pracuje se na kalibraci distribučního systému, aby mohl být úkol dokončen. Kromě toho byly obnoveny tři úpravny pitné vody a 22 čerpacích stanic.

V rámci tohoto programu byla také zahájena výstavba kanalizace a systém odvádění srážkových vod, konkrétně ve čtvrti San Pedrito s tím, že od roku 2014 se systém bude rozšiřovat do zbytku města.

Podniku vodáren a kanalizací bylo dodáno potřebné vybavení k zajištění plynulosti jeho služeb. Na vás teď bude, abyste vodu využívali racionálně.

Jak je známo 25. října 2012 nad ránem zasáhly toto město zběsilé vichry uragánu Sandi, který v menší míře poškodil také provincii Holgín a Guantánamo. Ztráta 11 životů a smutné obrazy zničených domovů, infrastruktury a životně důležitých zařízení v prvních dnech po této události ukázaly, že za pomoci domácí i mezinárodní solidarity, především od našich venezuelských bratří, jsou santiágští občané schopni překonat jakoukoli překážku.

Po roce a dvou měsících intenzivní práce se podařilo odstranit škody na 50% z celkově 171390 poškozených bytů/obytných domů, dále bylo obnoveno 97% zdravotnických zařízení, 88% školských, 82% kulturních a sportovních zařízení a 100% potravinářského průmyslu.

Třebaže nebyl splněn provinční plán výstavby nových bytů, dokončilo se plánovaných 331 bytů v jedné z historicky nejchudší čtvrti San Pedrito a pokračují práce v ostatních částech města.

Centrální vláda bude nadále kontrolovat postup prací až do konečné obnovy.

Aby bylo možné budovat stále krásnější, čistší, uspořádanější a disciplinovanější město, hodné titulu město – hrdina, jak jsem řekl loni 26. července při oslavě 60. výročí Moncady, musí teď úřady s podporou svých občanů posílit respektování – opakuji – posílit respektování úlohy, fyzického plánování,. Přispěje k tomu přísné dodržování nového Územního plánu města, který bude letos schválen Provinčním shromážděním lidové moci.

Myslím, že budeme-li všichni plnit své povinnosti, budeme moci i nadále říkat, že: „Santiago je stále Santiagem“. Pro lepší pochopení, znamená to, že je možné stavět, ale ne kdekoli to kohokoli napadne, jinak v životě nebudeme mít město takové, jak jsem o něm mluvil 26. července i dnes: krásné, čisté a disciplinované. Souhlasíte se mnou?

Tolik k oběma programům.

A nyní k záležitosti, které nás bude zaměstnávat ještě dlouhou dobu. Mám na mysli výzvu, kterou je pro nás trvalá politicko-ideologická rozvratná kampaň vedená a řízená z globálních mocenských center s cílem rekolonizovat mysl lidí a zbavit je touhy budovat lepší svět.

Ve své brilantní definici pojmu „revoluce“, kterou formuloval 1. května 2000 na náměstí Revoluce Havaně, Fidel mimo jiné řekl: „Revoluce znamená vzdorovat mocným vládnoucím silám uvnitř společenského a národního okruhu i mimo něj, znamená bránit hodnoty, v něž věříme, za cenu jakékoliv oběti, znamená hluboké přesvědčení, že na světě neexistuje síla schopná rozdrtit sílu pravdy a idejí“.

Stejně jako v jiných regionech světa i u nás zaznamenáváme pokusy zanést nenápadně myšlenkové platformy neoliberalismu a restaurace neokoloniálního kapitalismu, mířící proti samotné podstatě socialistické revoluce, využívající záměrně manipulace historie a současné všeobecné krize kapitalistického systému, působící na úkor národních hodnot, identity a kultury, ve prospěch individualismu, egoismu a tržního zájmu bez ohledu na morálku.

Krátce, snaží se prodat těm nejmladším klamnou představu, že je snad výhodné obejít se bez ideologií a sociálního uvědomění a že tyto recepty nepředstavují výsostné zájmy vládnoucí třídy kapitalistického světa. Pokoušejí se tak současně vyvolat roztržku mezi historickým vedením revoluce a novými generacemi a to vše s jasným záměrem rozložit socialismus na Kube zevnitř.

Za současné situace tato hrozba zesiluje, ale jsme přesvědčeni, že s přispěním sil, které má revoluce k dispozici, dobudeme na tomto rozhodujícím bitevním poli vítězství a zrealizujeme cíle, jež před dvěma roky schválila pro ideologickou oblast 1. celostátní konference strany, třebaže jsme v tomto směru nepostoupili kupředu v potřebné míře.

Zbývá udělat hodně práce. Máme k tomu zápal a vlastenecké uvědomění velké masy revolučních intelektuálů, umělců,profesorů a učitelů a také naše pevná centra sociálních studií, univerzity a jejich studenty, jejichž potenciál ještě není plně využit.

Snahám šířit myšlenky popírající životaschopnost marxistických, leninských a martíovských idejí je třeba se bránit mimo jiné tvořivým teoretickým rozpracováním tezí socialismu, který je možný v podmínkách Kuby jako jediná alternativa rovnosti spravedlnosti pro všechny.

Nové generace vedoucích pracovníků, kteří postupně a organizovaně přebírají hlavní funkce ve vedení národa, nesmí nikdy zapomenout, že toto je socialistická revoluce prostých lidí, uskutečňovaná prostými lidmi a pro prostý lid. To je nezbytný předpoklad a účinná protilátka proti lákavému zpěvu sirém nepřítele, který se nezdá svého cíle odtrhnout je od našeho lidu, aby podryl jejich jednotu s komunistickou stranou, jediným legitimním dědicem odkazu a autority Comandanta en Jefe kubánské revoluce, soudruha Fidela Castra Ruz.

V této souvislosti stojí zato připomenout, jak důležité je dále bez ustání zdokonalovat princip přímé porady s občany při rozhodování o záležitostech životně důležitých pro rozvoj společnosti, jak se ukázalo během procesu příprav nového zákoníku práce naším Národním shromážděním, nebo v době návrhu hlavních směrů ekonomické a sociální politiky, které byly po rozsáhlé a demokratické všelidové diskusi schváleny VI. sjezdem strany a poté potvrzeny naším parlamentem, jemuž jsou dvakrát ročně skládány účty z jejich provádění. Stejně se postupuje i ve vládě a ve straně.

Tak bude možné zaručit, že program revoluce bude každých pět let aktualizován, aby vždy odpovídal zájmům lidu v zásadních otázkách týkajících se společnosti a jakoukoli chybu bude možné vhodným způsobem opravit. Současně bude také zabezpečeno neustálé zdokonalování a prohlubování naší socialistické demokracie.

S těmito otázkami strategického, skutečně strategického významu pro současnost i budoucnost vlasti velmi úzce souvisí Fidelův výrok, který prones zde, téměř ve stejnou hodinu, právě z tohoto balkónu před 55 lety a jímž chci pro jeho trvalou platnost zakončit své vystoupení. Cituji: „Revoluce dospěla k vítězství, aniž by byla komukoli čímkoli zavázána s výjimkou lidu, kterému jedinému vděčí za všechna svá vítězství.

Padesát pět let poté můžeme ze stejného místa hrdě zopakovat: Revoluce je stejná, nikomu není ničím zavázána, pouze lidu.

Projev armádního generála Raúla Castra Ruz, 1. tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Kuby a předsedy Státní rady a Rady ministrů na shromáždění k 55. výročí vítězství revoluce, park Carlose Manuela de Céspedese, Santiago de Cuba, 1 ledna 2014, „56. rok revoluce“

(těsnopisný záznam Státní rady)