Nenávistný výkřik hysterky z Bruselu. Tak se nazýval článek, publikovaný 30. října 2004 v Haló novinách.

   Mimo jiné obsahoval také zmínku o výroku komisařky Evropské unie Loyoly de Palaciové, která v Bruselu po zranění kubánského prezidenta Fidela Castra v Santa Claře, kdy klopýtl, prohlásila: "Doufám, že jednoho dne zemře, a že se toho dočkám. My všichni doufáme, že zemře co nejdříve...jediným řešením bude, když Castro zmizí." Tenkrát, před více než dvěma roky jsem napsal, že všichni jsme smrtelní včetně Castra, ale že se může stát, že ona dáma, jíž tolik cloumá zášť ke Castrovi, odejde z našeho slzavého údolí na věčnost dříve než národem oblíbený comandante, který již přežil mnoho pokusů sprovodit ho ze světa zákeřným atentátem.

   Fidel, navzdory své loňské těžké operaci trávicího ústrojí, navíc v požehnaném věku 80 let, žije a pomalu se zotavuje. Ve věku 56 let ale zemřela na rakovinu loni ve středu 13. prosince v Madridu Loyola de Palaciová. Bývala ministryní Španělska a v letech 1999 až 2004 také v Evropské unii spravovala resort dopravy. Zlovolná věštba Palaciové dočkat se Fidelovy smrti zůstala nenaplněna. Obrátila se proti ní. Stejně tak marně jásali kubánští emigranti na americké Floridě, kteří se již těšili, že brzy oslaví Castrovu smrt. Divoké veselí chystali v Miami na stadionu Orange Bowle z podnětu samotného starosty města Tomase Regalada. Tento sportovní stánek totiž znamená pro kubánské exulanty až exaltovanou symboliku. Prezident USA John Fitzgerald Kennedy totiž na stadionu v Miami tehdy slíbil americkým Kubáncům osvobození jejich ostrova v Karibském moři od castrovské diktatury. Byl špatným prorokem. Zkosily ho v Dallasu kulky jednoho či více atentátníků? A Fidel Castro ho přežívá o mnoho let. Socialistická revoluce na Ostrově svobody pokračuje. Její plamen zapaluje srdce a mozky dalších a dalších milionů lidí v zemích Latinské Ameriky - ve Venezuele, Bolívii, Chile, Mexiku...Oheň kubánské revoluce je neuhasitelný!

   Stranou úchylných zvěstí nezůstal ani americký tisk. Například časopis Time s gustem spekuloval počátkem loňského října, že Castro trpí rakovinou v konečném stadiu. Časopisu to našeptal nejmenovaný vládní činitel, kterému to údajně měli potvrdit zpravodajské služby USA. Pokud je tomu opravdu tak, zdá se, že zpravodajské služby konaly jako obyčejné drbny ve stylu jedna paní povídala. Ostatně, zcela selhaly i v nejosudovější chvíli pro Ameriku - 11. září 2001, kdy se poroučela k zemi newyorská dvojčata. A socialistická Kuba se v oné, pro Ameriku tak tragické chvíli, nádherně zachovala. Teroristický zločin odsoudila a zraněným Američanům nabídla zdravotnickou péči a rehabilitace zdarma ve svých léčebných zařízeních.

   Špatných proroků a houkajících sýčků jsou i v české zemi hejna. Komu zejména přivolávají smrt, není těžké uhádnout. S chorobnou posedlostí prahli a dál touží po tom, jak zadupat podrážkami levici, zvláště pak komunisty, do země. V devadesátých letech již minulého století se například parádně sekl Pavel Dostál. Dobře si vzpomínám na jeden z Dostálových komentářů v Právu, v němž chlácholil zejména vyděšené a pravicově laděné občany. Konejšil je, že mají zbytečný strach z růstu vlivu KSČM v naší zemi, neboť má přestárlou voličskou základnu, takže vše nakonec stejně vyřeší hřbitovy a komunisté odejdou do záhrobí. Bylo to tehdy od něho mrazivé sýčkování. Po Dostálově odchodu mě, přestože jsem ateista, zamrazilo v zádech. V Bibli svaté, Starém zákoně - Knize přísloví, v kapitole jedenácté, verši sedmadvacátém, Šalamoun totiž praví: Kdo hledá dobro, nalézá přízeň, kdo čeká neštěstí, ten dočká se.

22. března 2007, Jan JELÍNEK